Přišla jsem – viděla jsem – dokončila jsem! PDF Tisk Email
Hodnocení uživatelů: / 4
NejhoršíNejlepší 
Napsal (a) Jana Čechová   
Úterý, 19 Duben 2011 18:57
Brzy to budou čtyři roky, co jsem Jirku poprvé doprovázela na Český pohár XC do Jablonce nad Nisou. Když jsem viděla všechny ty borce, jak se dobrovolně potýkají s náročnými stoupáními, jak se trápí a čistí, tak mi padla brada až ke kolenům. S obdivem jsem na ně zírala a říkala si, že to jednou musím zkusit. Jenže vyrazit na Pohár není jen tak… Zatímco svůj první maraton jsem mohla objet prakticky bez přípravy, protože nějak se do cíle člověk prostě doplácá, u Poháru nic takového neplatí. A to jsem si názorně ozkoušela 16.4.2011 v Okrouhlé.
Na Poháru je skutečně vše naprosto jiné. Těžko hledám jakékoliv srovnání. V pátek jsem se sice při projíždění trati trochu uklidnila, (protože patří mezi technicky méně náročné, a tak mi svitla naděje, že si na okruhu úplně neošoupu kufry),  nicméně v sobotu ráno jsem byla pěkně vykolejená a vynervovaná. A to i přesto, že jsem dopředu věděla, že s velkou pravděpodobností dojedu beznadějně poslední. Kolem mě se proháněla Janka Števková, Pavla Havlíková… Všechny ty holky, co znám z televize, co už teď mají na nohách opálené proužky, co já s trochou štěstí nachytám až v průběhu léta… Člověk si najednou připadá malý, docela malinkatý… A ptá se sám sebe, jestli není úplný magor, že se do této společnosti vydal.
Zatímco start jsem ještě docela pobrala a držela se „srdnatě“ na chvostu v kontaktu s několika závodnicemi, pak už jsem najednou byla docela samotinká. A vážně jsem měla chuť se na to vybodnout. Vesele mě předjížděly holčičky, které by mi mohly říkat „teto“ a já jsem měla chvilku chuť slízt z kola, stoupnout si vedle tratě a fandit jim. Byl to prostě šok, a to i přesto, že jsem s takovým průběhem počítala. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že to zabalím, že těch pár kol prostě neujedu. Jenže se znám a bylo mi jasné, že případné nedojetí si budu proklatě vyčítat. Rozhodla jsem se, že to ještě aspoň další kolo vydržím a uvidíme. Pravda, jela jsem pak asi opatrněji a odevzdaněji, ale aspoň jsem teda jela… Na všechno jsem koukala jak z jara, a tak jsem ani nevěděla, co si pořádně můžu dovolit. Netušila jsem, co moje tělo vůbec vydrží, protože tahle zátěž se jaksi nepodobala žádné dosavadní. Nicméně jsem to aspoň brala s humorem a jako „závodnici“ mi určitě nelichotí, že jsem si našla čas a dostatek kyslíku, abych občas prohodila i pár slov s přihlížejícími.
Tři první frajerky mi v poklidu nadělily rundu. Dojela jsem jako posledníček, ale paradoxně mi to v danou chvíli ani nevadilo. Byla jsem šťastná, že jsem vůbec dokončila, že jsem ten svůj první pohár přežila. Zkušenost to byla k nezaplacení a hlavní je, že mě to mučení bavilo. Bavilo víc, než kterýkoli závod, co jsem dosud absolvovala. Smile
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Z fotogalerie

Jihlavská 24 MTB 131.jpg
Jihlavská 24 MTB 081.jpg
Bohemie MTB maraton 04.JPG