Vzpomínky na Tour… Tisk
Hodnocení uživatelů: / 3
NejhoršíNejlepší 
Napsal (a) Jana Čechová   
Pondělí, 16 Srpen 2010 18:11
„Stará dáma“ už opravdu není nejmladší - na hrudi má sto sedm křížků. Když se v roce 1903 jel historicky první ročník o šesti etapách v celkové délce 2.428 km (to je průměrně 400 km na etapu!), těžko koho mohlo napadnout, že se z tohoto závodu stane legenda. Ale Tour je nasycená spoustou velkých příběhů, které dokáží fascinovat, a to i ty, kteří se o cyklistiku zas tak moc nezajímají. V roce 2010 se už sice závodníkům nemůže stát, že je v Pyrenejích sežere medvěd, ale přesto je tenhle závod jedna velká akce, adrenalin a nebezpečí. Tour zkrátka táhne a zaslouženě patří mezi nejsledovanější sportovní akce světa. A já jsem měla štěstí pocítit ten „zážitkový nářez“ na vlastní kůži … Během Tour de France 1987 jsem se narodila, a tak Jirka využil tu krásnou spojitost a věnoval mi exkluzivní pobyt ve Francii v pětihvězdičkovém hotelu Felicia  k mým 23. narozeninám. A i když si Vašek Beneš kladl tu přiléhavou otázku, proč nemáme radši fotbal, kde 90 minut sedíte a koukáte, tak si myslím, že všichni víme. Smile

11. července jsme se vypravili zhlédnout dojezd 8. etapy na cílový kopec Avoriaz ležící nad malebným horským městečkem Morzine. Už výjezd na něj byl příjemným zážitkem – lidé jsou nadržení na fandění, a tak vás nedoprovází jen hudba, ale i příjemné povzbuzování, které zesílí v situaci, kdy jedete rychle, jste dítě, anebo také žena, co si kvůli horku trochu víc rozepnula dres. Wink I když se do kopce škrábete čtyři hodiny před odhadovanou dobou průjezdu závodníků, všude už je plno. Lidé malují po silnici povzbuzující vzkazy, oblékají si kostýmy a baví se, nebo prostě jen rozkládají stolky se židličkami a vdechují atmosféru megalomanské akce. My jsme měli i trochu štěstí, protože jsme narazili na parádní volné místo na stráni, odkud bylo vidět několik serpentin pod nás – tím jsme si ten bleskový zážitek mohli přece jen o něco prodloužit. Čekání tradičně zkracuje táhnoucí se karavana plná sexy dovádějících slečen i mladých mužů, kteří hází do davu drobné suvenýry. V tuhle chvíli se část diváků trochu „pomátne“, protože ten pocit, že dostanou něco zadarmo, způsobí, že se v nich vynoří pravěký archetyp lovce. Ale tohle byl jen začátek velkého divadla. Po průjezdu posledních aut horký vzduch ještě víc zhoustl, obecenstvo utichlo a zdálky se blížil zvuk doprovodných helikoptér.
…A je to tu! Projela první skupina. Řvu, co můžu, ale neslyším ani sama sebe. Byl tam Roman, ale který to byl? Ten čtvrtý? Vypadá to tak… Nemohli by projet ještě jednou?!  Blíží se další skupina, tak sbíhám ze stráně na silnici a připravuju se na další tleskání a pořádný jekot. Pár decimetrů ode mě projel potlučený Armstrong, dále též Cancellara (tedy myslím, že to byl on), který se zastavil u jednoho z diváků a pár vteřin pokecal. Popovič si rozpustile nadhazoval přední kolo a užíval si atmosféry spolu s rozjařenými diváky. I ten poslední, který toho měl očividně plné zuby si zasloužil plnou dávku povzbuzování, které ho protlačilo závěrečnými pěti kilometry. A pak znovu všechno utichlo. Lidé se rychle sbalili a vydali dolů stejně jako pár závodníků, kteří mířili do Morzine na ubytování.

Po volném dni se 13. července v Morzine startovalo, čehož se nám s Jirkou podařilo využít maximálně – přivstali jsme si a vyrazili autem, abychom si možnost na další jedinečný zážitek nenechali protéct mezi prsty. Zaparkovali jsme na ideálním místě a pak už jen několik hodin jako přibití stáli hned u startu, abychom si to perfektní místo ohlídali. Když se pak před námi konečně seřadil celý peloton, stál hned před námi Ivan Basso, kousek od něj Hincapie… Dral se tudy Andy Schleck, otřel se o mě puntíkatý dres nejlepšího vrchaře… Jirka blejskal foťákem a pořád říkal: „Je to vůbec možný, že jsme opravdu tady?“ Zatlačila jsem slzu dojetí a odpověděla: „Já nevím. Třeba se nám to zdá. Ale jestli je to jen sen, tak je to ten nejlepší a nejromantičtější sen, nemyslíš?“